Splnil se mi můj velký sen – jela jsem na safari do Keni. Samotné safari bylo na tři dny. V Nairobi si nás vyzvedl místní průvodce s dodávkou a vyrazili jsme směr Masai Mara. Cesta trvala několik hodin po prašné děravé silnici, ale byla zajímavá. Projeli jsme předměstím Nairobi a podívali jsme se, jak bydlí většina afričanů.
Cesta vedla kolem Velké příkopové propadliny a na naší zastávce nesměla chybět reklama na Coca-Colu. Čím jsme byli blíže národnímu parku, tím méně bylo kolem cesty obydlí, zato se sem tam pohybovalo stádo dobytka a kolem něho vysoký tmavý muž v červené dece – Masaj.
Do národního parku je brána a platí se vstupné, ale park jako takový není oplocený. Průvodce nás odvezl do naší “lodge” (ubytování). Byly to takové bungalovy, moc pěkné, a na nás poměrně dost luxusní. I když všechny moskytiéry byly děravé :-). Mezi bungalovy byly chodníčky a trávník. Chodníčky vedly k hlavní budově a také k hrošímu jezírku.
U hrošího jezírka byla postavená vyhlídka a v jezírku se koupalo několik hrochů. Někteří tam, jen tak trčeli, jako kameny, někteří byli akční, dva se dokonce chvíli přetlačovali. Byla to moc pěkná předváděčka jejich zubů. Hroch je nejnebezpečnější zvíře v Africe, i když je býložravec, svými zuby překousne člověka jako nic.
Další dlouho chvíli jsme pozorovali, jak jiný hroch chodí po dně. Vždy se nadechl, obešel půl jezírka a zase se vynořil. Strávili jsem u jezírka aspoň dvě hodiny, než jsme se nabažili a se šli najíst do hlavní budovy.
Na večeři jsme se zdrželi.Když jsme vyšli na terasu byla už tma. Chtěli jsme se ještě trochu projít a podívat se k hrošímu jezírku. Vydali jsme se přes trávník směrem ke křovinám, které lemují jezírko. Někde uprostřed trávníku Franta zahlásil: “Hele, hroch!”
Všichni tři jsme ztuhli, přestali dýchat a začali velice opatrně couvat. Když jsme byli skoro u schodů na terasu, ozvalo se za námi: “There’s a hippo :-)”. Jen jsme potichu kývli. Byl to jeden ze strážců lodge a smál se tomu, jak jsme vylekaní.
“Nemusíte se bát, on je hodný. Pojďte se mnou.”, řekl strážce a šel s námi blíž k hrochovi i s baterkou. “Klidně si ho vyfoť, on nic neudělá”, a ukazoval na můj foťák na krku.
Říkala jsem si, že mu tedy budu věřit a udělala jsem fotku. Strážce v zápětí reagoval: “raději ho už nefoť, dneska nemá dobrou náladu”. Dali jsme se tedy opět na ústup a v bezpečí terasy jsme si chvíli povídali se strážcem. Prý se hroši chodí večer pást a pokud mu nezkřížíme cestu k vodě, tak nám nic neudělá.
Ptali jsme se ho, zda chodí i za roh do oblasti před náš bungalov. “Néé, to už je daleko, tam nechodí”, zněla odpověď. Rozloučili jsme se tedy a šli v klidu spát.
Ráno, když jsme se vzbudili, našli jsme hromadu hroších výkalů asi dva metry od vstupu do našeho bungalovu.
